Trosky
aneb Stoskarova výprava
Část první
Stoskar byl jedním z největších archeologů ve Skatarii. Stál u doložení společného původu svého a Astarského národa.
Před třemi měsíci seděl v městské knihovně s hlavou zabořenou do stolu. Nevěděl, co dál. List papíru pod sebou měl promočený od slz a noční vánek přicházející z otevřeného okna mu ochlazoval krk. Byl vyhořelý. Už nenacházel zápal v podepisování vysokých stohů s nudnými teoriemi pouze proto, aby na nich bylo jeho jméno.
Se zbytkem své vůle Stoskar vstal ze židle, zmačkal mokrý papír před sebou, utřel si do něj oči a protáhl se. Šel dál uličkou, jenže v tu chvíli zakopl o nohu stolu a upadl. Zaklel, když se na něj svalil sloupeček knih, které nešikovným pohybem převrhl. Měl sto chutí si vybít svoji frustraci na tom nevinném stole, ale jeho pozornost si převzala kniha, která mu spadla mezi ruce.
Její vazba byla už od prvního pohledu stará, i nápis na hřbetě byl očividně napsán před hláskovací reformou. Stejně v tuto chvíli neměl nic na práci, tak ji tedy otevřel a začal si v ní listovat. Někde uprostřed se zarazil a začetl.
Uchvátila ho nádherná ilustrace krásných rozvalin a tajuplných trosek jakési pevnosti. Se zájmem si ten obrázek prohlížel. Věděl, že mýty o pradávných supercivilizacích nikdy nebyly pro něj, ale jak tak pročítal text, cítil v sobě nadšení.
Postavil se a s novým smyslem pro život vyrazil domů. Sbalil si vše potřebné a vydal se na cestu do Koltarie.
Právě Stoskar pěšky dorazil do malého městečka jménem Afinda po přelezení Jokánských hor. Leželo stovky mil od jeho domoviny a bylo známé pro nedaleké kamenolomy. Došel na náměstí a rozhlédl se. Dostával od kolemjdoucích pár zaražených, nepřívětivých pohledů, jelikož byl jako černá ovce ve stádě. Se svým vyšším vzrůstem, hnědýma očima a světlejší pletí z jihu se od průměrného Koltarana dost lišil. Bylo jasné, že se jedná o cizince, ale těch pohledů si nevšímal.
Vešel do hospody, která stála za rohem, a hned zamířil k baru.
„Kōs ivda!“ pozdravil s lehkým kývnutím.
„Kōs ivda,“ odpověděl hospodský typickou rychlou a lenivou koltarštinou, ale bylo jisté, že je překvapen přítomností cizince.
„Insu tshi… dzhipka rin,“ ulámal Stoskar skatarským přízvukem objednávku jednoho nápoje a čekal.
„Kaikhjū tshi shin inkwoi,“ odpověděl hospodský jednoduše frází, kterou opakuje každou chvíli. Vytáhl ze zadní poličky otevřenou lahev kvalitního koltarského vína, nalil ho do skleničky tak akorát a zazátkovanou lahev vrátil na své místo.
„Kith-hȳ,“ položil skleničku na pult před sebou a přesunul svůj trpělivý pohled přímo na Stoskara.
Stoskar zaváhal. Nevěděl, jak odpovědět.
„Kaityro,“ zamumlal si hospodský pro sebe a s otráveným výrazem ukázal devět prstů.
„Aha,“ vydal ze sebe Stoskar a trochu trapně z batohu vyndal požadovanou částku, „ātsho tshi dzhinwi.“
„Dzhinwi umbi,“ odpověděl hospodský na Stoskarovo poděkování vlídněji než předtím a sledoval ho, jak si bere své víno a odchází k prázdnému stolu.
Stoskar si sedl a vytáhl z batohu tu knihu z knihovny. Nalistoval si papír, do kterého si psal poznámky, a s povzdechem so další z mnoha škrtl. Stránky slibují, ale zatím byla všechna místa ze záznamů poničena a obecně ve špatném stavu pro jakékoliv studium.
Najednou se dveře do hospody rozletěly a vstupují tři muži s dýkami v rukou.
„Shis kaityro or mary?“ rozkřikl se muž v čele a jeho pohled ihned sjel ke Stoskarovi. Se zvráceným úsměvem ukázal jeho směrem a se svojí skupinou se k němu vydal.
Stoskar nevěděl, co si o nich má myslet, ale bylo jasné, že nic dobrého. Vstal ze židle a udělal krok zpět. Rozhlédl se po místnosti, viděl ty napjaté obličeje a věděl, že by se měl bát.
Najednou se jedna osoba v kápi zvedla a zastoupila těm výtržníkům cestu.
„An hera, barojo,“ vyřkl muž v kápi se sebejistým, důrazným hlasem. „Mi pipfo inkwoi jarpa insu ōr gary’r?“
Stoskar jejich slovům nerozuměl, ale věděl, že se ho ta osoba snaží chránit.
Vůdce ozbrojenců udělal krok vpřed k tomu muži a zahleděl se mu přímo do očí. Po napínavé chvíli, která trvala celou věčnost, si odfrkl a ustoupil zpět.
„Bōfda,“ řekl jednoduše a pak výhružně dodal. „An taigy kaimbo, dzhin anro tshiro judzhi.“
„Umi tshō,“ odpověděl muž v kápi pokorně, přešel ke Stoskarovi a tu knihu mu sbalil do jeho batohu.
„Hej!“ zhrozil se Stoskar, ale pak už ho ta osoba vzala za paži a odtáhla z hospody. Vrátila mu batoh a strhla si kápi.
„Ātsho,“ poděkoval Stoskar zaraženě, když v tom byl přerušen.
„Na mě skatarsky, cizinče. Co tu chcete?“ zeptal se muž podezřívavě.
„Jenom procházím městem,“ odpověděl Stoskar a přehodil si svůj batoh na záda.
„Jste historik,“ nadhodil muž. Zjevně si všiml té knihy.
„Spíš archeolog,“ poopravil Stoskar. Muž vyrazil lehkou chůzí po cestě a on ho následoval.
„Jmenuju se Stoskar,“ řekl a ten muž se na něj otočil s povytáhnutým obočím.
„To je zajímavé. Já jsem Rikfibai,“ představil se muž.
„Nevíte, co mi ti muži chtěli?“ zeptal ze Stoskar.
„Někteří nemají cizince v lásce, zejména vás Skatarany“ odpoví jednoduše Rikfibai. „Asi víte, co myslím.“
„Křížová výprava,“ přitakal Stoskar a povzdechl si s pocitem viny za činy svých předků.
Chvíli se rozhlížel po okolí a obdivoval koltarskou architekturu. Přemýšlel o svých zápiscích a co dál, ale skoro jako by Rikfibai sdílel jeho myšlenky.
„Co se týče těch trosek, tady žádné nenajdete. Vaši vojáci je ničili, protože si mysleli, že se jedná o nějaká rituální místa či co,“ řekl Rikfibai.
„Zajímavé,“ odtušil Stoskar a zastavil se, Rikfibai vedle něj.
„Nuže, Rikfibaji, děkuji moc, ale už asi vyrazím,“ řekl, potřásl Rikfibajovi rukou a pokračoval dál.
„Ale Stoskare, myslím, že se vám tlumočník a společnost bude hodit,“ dodal Rikfibai.
Stoskar se zastavil a otočil. Věděl, že tomu člověku dluží za záchranu života. Podíval se mu do očí a usmál se.
Související
Last modified by RadarDev @ 3/6/2025 2:29:33 PM